Často mě teď lidé zastavují a s obavou v hlase se ptají, jak to v zastupitelstvu a na sociálních sítích vlastně zvládám. Odpovídám jim, že můj vztah k prostějovskému zastupitelstvu má pozoruhodnou dynamiku, podobnou postoji Woodyho Allena k vesmíru: je náhodný, morálně netečný a nepředstavitelně krutý. Často tam sedím a přemýšlím, zda nejsem jen postavou v experimentálním dramatu, kde roli hlavního hrdiny převzala permanentně zaseknutá tiskárna na radnici.

Kromě této techniky mě však fascinuje neochvějné přesvědčení vedení města, že rozumí úplně všemu. Připomíná mi to fenomén Kroniky lidstva — té obří knihy, kterou jsme dříve museli mít v obýváku snad všichni. Málokdo z nás ji sice reálně otevřel, ale už jen fakt, že nám leží v knihovně, dodává hřejivý pocit absolutního vědění. A přesně s touto encyklopedickou jistotou se u nás rozhoduje.

Zenové ticho a tlačítko „zdržel se”

Zatímco vedení města disponuje touto univerzální moudrostí, část zastupitelů sází na zcela opačnou strategii: absolutní zenové ticho. Mnozí promluvili naposledy při skládání slibu, pravděpodobně jen proto, aby si ověřili funkčnost akustiky sálu. Od té doby se jejich hlavní disciplínou stalo precizní mačkání tlačítka „zdržel se” — dokonalý způsob, jak zdvořile počkat, až se realita vyřeší sama. Pokud byl záměr voličů vyslat do vedení města tichou sílu, pak se to zjevně podařilo.

V tomto meditativním prostředí pak o to kouzelněji působí kolegové z SPD. Formálně sice sedí v opozici, ale s vládnoucí koalicí spolupracují tak organicky, že by člověk jejich jména málem hledal na jedné společné kandidátce. Jejich opoziční příspěvek ke školství či sociálním věcem je skromný, ale o to cílenější — s obdivuhodným zápalem vybojovali za ty 4 roky v participativním rozpočtu další workoutové hřiště. Možná zkrátka věří, že když budeme mít v Prostějově dostatek hrazd, bytová krize se prostě unaví a sama se od nás odstěhuje. Pokud tento experiment vyjde, pak jsme na počátku nové epochy lidstva.

„Vydrž a pak uhoď”

Samotná pravidla naší zastupitelské debaty občas připomínají šachovou partii s někým, kdo si pravidla průběžně dopisuje na ubrousek. Část kolegů z ANO, ODS a Pévéčka si osvojila brilantní taktiku „vydrž a pak uhoď”. Trpělivě počkají, až já nebo kolegové z hnutí Narovinu! vyčerpáme své dvě zákonné možnosti reakce, a teprve ve chvíli, kdy už nemáme nejmenší možnost se bránit, spustí proud jízlivých poznámek. Je to politický ekvivalent toho, když na vás někdo začne křičet do telefonu a pak prostě položí sluchátko. Vy tam pak už jen sedíte a říkáte si, zda je právě toto ta deklarovaná důstojnost a respekt k druhým.

Inovativní přístup se projevuje i v samotné diskusi, kde tvrdá data přirozeně ustupují místnímu folklóru a osobním výpadům. Zvláštní retro nádech debata získává ve chvíli, kdy se terčem jízlivostí stanou ženy. Člověk má v tu chvíli pocit, že jednací sál se na moment transformoval v pravěkou jeskyni, kde se názorové nuance ladily elegantním švihnutím kyje.

Tak takhle nějak to zvládám a zjevně je nejvyšší čas to změnit.